Pojem prostoru ve filmové a mediální produkci lze chápat jako strukturovaný rámec, ve kterém vzniká a formuje se tvorba. Tento rámec určuje nejen organizační postupy, ale také vztahy mezi tvůrci, publikem a distribučními kanály. Roger Odin ve svém textu „Otázka amatéra v trojím prostoru natáčení a šíření“ definuje čtyři typy produkčních prostorů – rodinný, amatérský, poloprofesionální a profesionální prostor. Každý z nich představuje specifický modus produkce s odlišnou mírou institucionální organizace a technologické vybavenosti.[110] Profesionální prostor je institucionalizovaný, s danými produkčními „pravidly“, zatímco amatérský a poloprofesionální prostor umožňují větší experimentování, svobodu a adaptaci na technologické změny.[111] Tyto prostory považuji za dynamické entity, které reagují na technologické a sociální transformace, což jim umožňuje přizpůsobovat se aktuálním trendům a měnícím se požadavkům na produkci.
Howard S. Becker přináší koncept uměleckých světů, které vnímá jako sítě spolupráce mezi tvůrci, distributory a publikem. Tyto světy definují normy, hodnoty a postupy, jež utvářejí produkční praxi.[112] Tento pohled naznačuje, že tvorba není izolovaným procesem, ale výsledkem kolektivní činnosti ovlivněné sociálními rámci a technologiemi. Zvláštní důraz lze klást na fakt, že tyto sítě nejsou statické, ale časoprostorově proměnlivé. Například přechod od filmového pásu k formátu VHS a později k digitálním technologiím zásadně proměnil dostupnost prostředků, což ovlivnilo nejen estetiku děl, ale také produkční a distribuční strategie. Tento dynamický proces může naznačovat, že vývoj médií a technologií má přímý dopad na způsob, jakým jsou audiovizuální díla produkována, distribuována a vnímána.
Prostor ovlivňuje nejen organizaci práce, ale i samotnou estetiku děl. Například Mark Deuze a Mirjam Prenger analyzují hybridní produkční formy, které kombinují tradiční a digitální nástroje, což umožňuje širší dostupnost médií a podporuje decentralizaci produkce.[113] Tento posun lze chápat jako reakci na společenské a technologické změny, které vedly k narušení tradičních hierarchií mezi amatéry a profesionály. Hybridní modely by mohly být interpretovány nejen jako výsledek technologického pokroku, ale i změn v sociální dynamice a přístupu k nástrojům tvorby. Taková proměna nejspíše vytváří prostor pro experimentální přístupy, které podporují inovativní formy tvorby a reflektují posuny v mediálních zvyklostech, ale i v diváckém očekávání.
Kontext tvorby představuje časoprostorový rámec, který definuje podmínky produkce a distribuce díla. Tento rámec lze chápat jako dynamický systém, který ovlivňuje vznik, šíření i recepci děl. Zvláštní důraz by měl být kladen na období 1989–2020, kdy dochází k významným technologickým změnám (od VHS po digitální média) a posunům ve formách distribuce. Tyto změny nejen formují samotnou estetiku děl, ale ovlivňují i způsoby jejich recepce a hodnocení. Kontext zde funguje nejen jako historické pozadí, ale také jako dynamická struktura, která formuje významy a legitimitu audiovizuální tvorby v rámci toho onoho daného období.
Henry Jenkins rozvíjí myšlenku participativní kultury, která v konvergentní éře propojuje tradiční a digitální média. Tento model nejen rozšiřuje distribuční kanály, ale také umožňuje divákům aktivně se podílet na tvorbě a šíření obsahu.[114] Jenkins tím ukazuje, že mediální kontexty se stávají flexibilnější a otevřenější novým formám participace. Tento přístup by mohl být zvláště významný při analýze hybridních produkčních režimů, které kombinují amatérské a profesionální postupy. Zároveň naznačuje, že digitální platformy přispívají k rozšíření možností distribuce a recepce děl mimo tradiční kanály televizní a kinové distribuce. Tento fenomén by mohl být klíčovým prvkem při formování nových struktur a strategií tvorby, zejména v souvislosti s rychlým vývojem technologií.
Prostor a kontext představují dva vzájemně propojené analytické nástroje, které umožňují popisovat a analyzovat produkční a distribuční procesy audiovizuální tvorby. Prostor funguje jako organizovaný rámec, jenž zahrnuje specifické typy produkčních režimů – od rodinných po profesionální – a dynamicky se přizpůsobuje technologickým a sociálním změnám. Kontext tento rámec rozšiřuje o časoprostorové a historické faktory, které definují podmínky vzniku i recepce děl. Vzájemné propojení prostoru a kontextu umožňuje zkoumat proměny audiovizuální tvorby zejména v mnou zkoumaném období 1989–2020, kdy došlo k přechodu od analogových médií k digitálním platformám. Tento rámec pomáhá odhalovat vývoj produkčních postupů, nové formy mediální participace a hybridní modely tvorby, které přetvářejí podobu audiovizuálního výrazu v širším mediálním ekosystému.