Vstup do digitálního věku přinesl zásadní změny ve vnímání filmu jako média. Digitální technologie umožnily posun od analogových k digitálním formám, které změnily způsoby produkce a distribuce médií. Zatímco tradiční teorie se soustředily na film jako fixní objekt, digitální technologie rozšířily jeho možnosti směrem k fluidním a interaktivním formám. Tyto změny otevírají nový prostor pro experimentování a zpochybňují stabilní hranice mezi filmem a jinými uměleckými, nejen audiovizuálními, formami. Tím dochází k redefinici samotného pojmu filmu, který už nelze výlučně spojovat s celovečerním lineárním dílem určeným pro projekci v kině, ale spíše s proměnlivým spektrem forem a platforem, v nichž se filmovost může nově manifestovat.
Digitální technologie podporují nejen tvorbu nových forem, ale také umožňují rozšiřovat a reinterpretovat již existující díla. Diváci a tvůrci mohou snadno vytvářet variace původních verzí, doplňovat je o nový obsah nebo se k nim vyjadřovat prostřednictvím komentářů, diskusí či doprovodných textů. Tyto procesy zahrnují fanouškovské adaptace, remixy, alternativní sestřihy, tematické analýzy a kritické eseje, které jsou díky internetu široce dostupné v podobě textů i videí, například na blozích nebo sociálních sítích. Původní dílo se tak průběžně rozvíjí a získává širší kontext napříč různými digitálními platformami.
Zatímco tradiční film byl omezený fyzickým nosičem, digitální média umožňují snadnou editaci, remixování a sdílení obsahu. Platformy jako YouTube a TikTok transformovaly filmovou i jinou audiovizuální tvorbu na participativní a komunitní proces, kde se diváci stávají tzv. „prosumery“ – tedy, jak je poprvé definoval Alvin Toffler, osobami produkující obsah, ale i spotřebiteli obsahu: diváci tedy mohou být současně tvůrci.[53] Jak říká Henry Jenkins: Digitální platformy podporují participativní kulturu, kde uživatelé mohou archivovat, upravovat a recirkulovat mediální obsah, čímž vznikají nové hybridní formy tvorby.[54] Tato proměna zároveň narušuje tradiční hierarchii mezi profesionální a amatérskou tvorbou, neboť umožňuje širší spektrum zapojení do tvůrčího procesu bez nutnosti institucionálního zázemí či specializovaného vzdělání.
Tento posun vyvolává otázky o tom, co ještě lze považovat za film. Digitální nástroje rozšiřují definici filmu směrem k interaktivnímu obsahu, který se může přizpůsobovat preferencím diváků. Film tak přestává být pevně ohraničeným artefaktem s jasně daným začátkem a koncem a stává se spíše procesem – neustále se proměňujícím tokem dat, jejichž význam může být generován i mimo původní autorský záměr. Tato transformace zároveň problematizuje tradiční role autora, diváka i samotného média, neboť v novém prostředí může jeden subjekt zastávat více pozic najednou. Proměna filmového média tedy nevytváří pouze nové formy vyprávění, ale i nové formy vztahu k dílu jako takovému. Tím se otevírá prostor pro nové teoretické výzvy, na které je třeba v další části práce reagovat, reflektovat je a ukotvit si hlavní nosné pojmy.