Kromě samotných rozhovorů je pro komplexní pochopení trajektorií tvůrců podstatné zkoumat, jakým způsobem se tito tvůrci prezentují navenek a konstruují vyprávění o sobě samých. Jinými slovy, metodologie zahrnuje analýzu self-narátorství (narativní sebeprezentace) a paratextové (sebe)prezentace (kurátorství) tvůrců. V tomto ohledu vycházím z konceptu „prezentace já“ Ervinga Goffmana, jak jej rozvíjí ve své knize The Presentation of Self in Everyday Life, jejíž titul bývá do češtiny příhodně překládán jako Všichni hrajeme divadlo. Goffman ukazuje, jak lidé v sociálních situacích strategicky inscenují své jednání tak, aby působily v souladu s obrazem, který chtějí o sobě zanechat,[33] což lze aplikovat i na způsob, jakým tvůrci vyprávějí o vlastní dráze a formují iniciační momenty – a to nejen ve světě fyzickém v kontaktu člověk s člověkem.

Goffman říká, že každý respondent si při vyprávění svého příběhu vybírá určité iniciační momenty, které uspořádává tak, aby před ostatními působily srozumitelně a v souladu s obrazem, který chce o sobě vytvořit. Skrze tuto výběrovou prezentaci sebe sama formuje dojem, jenž má dávat smysl nejen jeho vlastní (tvůrčí) dráze, ale i očekáváním okolí.[34] Tyto iniciační momenty mohou mít podobu „rituálů přechodu“, které signalizují posun na vyšší úroveň: například první veřejná projekce filmu, vítězství v soutěži, přijetí na filmovou školu či získání (polo)profesionální zakázky.[35] V rámci narativní sebeprezentace je důležité sledovat, jak tvůrci těmto událostem ve svém vyprávění přikládají význam a jak je využívají k vymezení své identity[36] („Tehdy jsem si poprvé připadal, že to, co dělám, má váhu. Že už nejsem jen kluk s kamerou, co něco zkouší.“ apod.). Z metodologického hlediska tak přistupuji k rozhovorům nejen jako ke zdroji faktů, ale také jako k textům, které podléhají narativní analýze – zkoumáme strukturu a motivy vyprávění samotných tvůrců. Tato reflexivní strategie nám umožňuje odhalit, jak si aktéři vědomě či nevědomě utvářejí obraz sebe sama coby tvůrců na pomezí, nebo vně, amatérské a profesionální sféry.

Vedle obsahu rozhovorů je zkoumána i širší veřejná sebeprezentace dotyčných osob. Mnozí tvůrci aktivně prezentují svou práci a personu, ve smyslu goffmanova pojetí prezentace „já“ jako inscenovaného výkonu na „stage“,[37] prostřednictvím různých médií, která můžeme označit jako paratexty, jak je nazývá Jonathan Gray. Pojem paratext obvykle označuje materiály doprovázející hlavní dílo (např. trailery, rozhovory, profily autorů), které ovlivňují interpretaci díla a image tvůrce.[38] V našem kontextu sem spadají například osobní webové stránky tvůrců, profily na sociálních sítích, making-of videa, rozhovory v médiích nebo anotace filmů na festivalech – zkrátka všechny sebedokumentující a propagační materiály, které tvůrci (případně jejich okolí) produkují.[39] Metodologie práce proto zahrnuje i obsahovou analýzu těchto paratextů. Zkoumá, jak se tvůrci navenek stylizují, jaký příběh o sobě komunikují publiku a profesionální komunitě a jakými prostředky budují svou „osobní značku“.

V digitální éře se totiž strategie self-brandingu staly téměř nutností pro aspirující tvůrce – mnoho autorů v prostředí sociálních médií, jak píše Alice E. Marwick, cíleně kurátoruje svůj veřejný obraz a pěstuje tzv. mikro-celebritu, aby získali publikum a příležitosti ke své profesionalizaci, nebo ukotvení své aktuální pozice.[40] Tito tvůrci na pomezí amatérství a profesionality tak často vystupují jako podnikatelé se svou kreativitou, kteří musí nejen tvořit díla, ale současně prodávat sami sebe, budovat síť kontaktů a udržovat, do nějaké míry, zájem publika.[41] Analýza paratextové sebeprezentace umožní odhalit, jak se lokální tvůrci z Přerova adaptovali na tyto nároky současné kulturní ekonomiky a digitální produkce. Neznamená to však, že by nutně usilovali o dosažení statusu celebrit či širokého publika – mnohdy jde spíše o cílenou viditelnost v rámci menších sítí přátel, kolegů nebo potenciálních spolupracovníků. Paratexty v tomto pojetí slouží jako prostředky kurátorského utváření tvůrčí identity, jejímž prostřednictvím mohou autoři artikulovat svou roli v oboru, oslovit specifické publikum nebo aktivovat svůj sociální a symbolický kapitál.

Někteří tvůrci například využívají platformy jako YouTube či Facebook k distribuci svých snímků a komunikaci se sledujícími, čímž rozšiřují pole svého působení mimo tradiční místní, nebo kinematografický rámec.[42] Jiní se profilují skrze regionální média nebo spolupráci s lokálními institucemi, kde zdůrazňují svůj původ a komunitní zakotvení. Všechno to má ale jedno společné: Všechny tyto formy sebe-prezentace jsou důležitým doplňkem orálně-historických výpovědí – tvoří veřejnou tvář tvůrců a mohou ovlivňovat jak jejich vlastní kariérní směřování, tak percepci ze strany okolí (diváků, potenciálních partnerů či podporovatelů). Zahrnutím této paratextové roviny do metodologie tak získáváme komplexnější obraz o tom, jak se amatérští, poloprofesionální, nebo dokonce i profesionální tvůrci sami situují na ose mezi amatérstvím a profesionalitou a jak tuto osu vědomě či podvědomě komunikují směrem ven.