Filmař může vedle dokumentu fotografovat, připravovat televizní formát, psát a pracovat pro sociální sítě. Závěrečná kapitola diplomové práce navrhuje takovou šíři nevnímat automaticky jako opuštění původního oboru. Jednotlivé činnosti mohou tvořit propojenou praxi, v níž se přenášejí zkušenosti, témata i způsoby spolupráce.
Tento pohled vychází z výzkumu konkrétních tvůrčích drah. Autoři se nepohybují pouze mezi jednotlivými médii, ale také mezi podmínkami výroby. Vlastní projekt může vznikat s malým týmem a omezenými prostředky, další práce uvnitř profesionální instituce a jiná jako komerční zakázka. Žádná z těchto situací sama o sobě nemusí vyčerpat význam slova tvůrce pro daného člověka.
Důležitou roli proto hraje identita a způsob jejího vyjednávání. Jak autor o své práci mluví? Jak jej označují spolupracovníci? Které projekty vstupují do veřejného obrazu jeho činnosti a které zůstávají v pozadí? Kapitola připomíná, že profesní status není jen technický údaj. Vytváří se také prostřednictvím jazyka, uznání a vztahů uvnitř kulturního prostředí.
Z takového rámce nevyplývá, že na rozdílech mezi jednotlivými profesemi nezáleží. Naopak: přesný popis konkrétní role je důležitější než široká nálepka. Režie pořadu, fotografie inscenace a produkce divadelní reprízy jsou různé činnosti, i když je vykonává tentýž člověk. Jejich souvislost lze ukázat, aniž bychom jednu zaměnili za druhou.
Závěr práce tak nabízí otevřenější způsob čtení tvůrčího životopisu. Místo jednosměrného postupu mezi pevnými kategoriemi sleduje přesuny, návraty a kombinace. Demokratizace nástrojů v tomto výkladu rozšiřuje možnosti účasti, avšak konkrétní podobu práce stále určují dovednosti, spolupráce a podmínky jednotlivých projektů. Multimediální tvorba potom není pouhým soupisem programů či formátů. Je způsobem, jak mezi nimi autor dokáže vytvářet návaznost.
