Změna záznamové techniky není pouze historií nových přístrojů. Ovlivňuje, kdo vůbec může natáčet, jak velký tým potřebuje a do jakých situací se s kamerou dostane. Kapitola o produkci proto nesleduje dostupnost technologií odděleně od tvůrčí praxe. Důležitý je vztah mezi možnostmi zařízení a způsoby, jimiž se je lidé učí využívat.

Diplomová práce popisuje přechod od analogových k digitálním formátům jako rozšíření prostoru pro menší produkce. Klesající provozní náklady a pružnější zpracování materiálu umožňují pokusy, které by v jiných podmínkách vyžadovaly rozsáhlejší zázemí. Dostupnost ovšem nebyla ve všech produkčních prostředích stejná. To, co mohl použít profesionální štáb, nemuselo být ve stejné době dosažitelné jednotlivci nebo neformální skupině.

Vedle obrazu kapitola samostatně upozorňuje na zvuk. Dostupnější záznamová zařízení, mikrofony a digitální zpracování zvuku otevírají další možnosti, současně však kladou nároky na práci tvůrce. Zvuk tu není chápán jako technický doplněk hotového obrazu, ale jako svébytná složka výrazu. Kvalita celku proto nevyplývá pouze z toho, jak působivě vypadá jeden záběr.

Mobilní telefony a malé kamery v tomto výkladu rozšiřují okruh situací, které se mohou stát filmovým materiálem. Jejich význam není omezen na nahrazení větší kamery levnější variantou. Mohou měnit vztah mezi natáčejícím člověkem a prostředím, dostupnost pohledu i samotnou představu o tom, co stojí za zaznamenání. Technická volba se tím potkává s volbou estetickou.

Demokratizace v tomto rámci znamená rozšíření přístupu, nikoli automatické vyrovnání výsledků. Řemeslo, zkušenost a podmínky spolupráce zůstávají podstatné. Pro porozumění konkrétnímu dílu je tedy přesnější ptát se, jak autor s dostupnými možnostmi naložil, než odvozovat jeho profesní status pouze od zařízení, které držel v ruce.