Poslední večery jsem intenzivně trávil sepisováním jakéhosi řádu „mého vesmíru“, respektive vesmíru poutníčka, kterého jsem si před lety, ještě v době rané puberty, vymyslel. Chtěl jsem sepsat její humorné eskapády do příběhů pro děti: Léta jsem to odkládal, i když jsem si vduchu ty imaginární příběhy přehrával v hlavě neustále dokola. Teď – konečně jsem se k tomu dokopal! A když jsem si tak z kratochvíle skládal ten onen svět i svého hrdinu, došlo mi, že reflektuje mou osobu víc, než jsem si myslel – a že ty ony příběhy jsou více coping mechanismus, než mi jaksi taksi docházelo. Blbounek v mozkovi…
Nechápavý popleta, jehož snem je vyrábět hračky, odvržen svou vlastní rasou cestuje vesmírem ve své vzduchoprázdnolodi, aby se snažil smutné rozveselit, zlé umoudřit a pochopit svět, vesmír, kterému zase tak úplně nerozumí. No a protože mu nerozumí, rozumí se tomu, že jeho snahy málokdy vyjdou – to dá rozum!
